Sdílet
24. srpna 2020
Neurovědkyně Klára Marečková zkoumá, jaký má stres žen v těhotenství vliv na mozek jejich dospělých potomků.
Před pěti lety navázala na práci svých kolegů v unikátní dlouhodobé studii těhotenství. Nyní si Klára Marečková z vědeckého centra CEITEC Masarykovy univerzity zve na vyšetření potomky žen, které se do studie zapojily v 90. letech.
A zjišťuje, že stres a deprese matek v těhotenství urychlují stárnutí mozku jejich dětí, které jsou pak náchylnější ke stejným problémům. „Jak vysoký, tak nízký věk mozku je u dospívajících spojený se zvýšeným výskytem příznaků úzkosti a deprese. Když má mladý dospělý víc symptomů deprese, souvisí to s tím, že jeho mozek zrál o hodně pomaleji, nebo naopak o hodně rychleji, než by měl být normální vývoj,“ líčí Marečková.
Jak se deprese projevuje?
Základními symptomy jsou přetrvávající smutná nálada, úzkost, nadměrné obavy a starosti či neschopnost regulovat emoce. Projevuje se i únavou, potížemi se soustředěním a pamětí, odkládáním činností a rozhodnutí nebo ztrátou zájmu, radosti a chuti do života.
Co se děje s mozkem ještě nenarozeného dítěte, když matka trpí depresemi?
Během prenatálního vývoje dochází k obrovskému nárůstu nervových buněk a vše se vyvíjí mnohem rychleji než jindy v životě. Mozek je náchylnější k negativním vlivům – toxinům z pití alkoholu či kouření, ale také stresu. Miminko před ním do jisté míry chrání placenta, ale pokud ho žena zažívá hodně, placenta ho nezvládne všechen odbourat. Potomci maminek, které v těhotenství zažívaly více stresu, měli v rané dospělosti více symptomů deprese a nižší objem šedé hmoty v mozku. Největší efekt pak byl ve frontálních oblastech mozku, které jsou důležité pro plánování, pracovní paměť a rozhodování.
Sama jste teď těhotná. Co byste poradila matkám, aby se se stresem vypořádaly?
Určitě je důležité dopřát si během dne čas na nějakou pohodu. Snažím se část dne efektivně pracovat a potom přepnout. Kromě práce je potřeba si na každý den naplánovat něco, na co se můžeme těšit a u čeho víme, že se případný stres odbourá. Vybalancovat to. Že občas zažijeme akutní stresové situace, je normální součástí života. Měli bychom si však hlídat, aby to nepřešlo do chronického stresu, který právě souvisí s náchylnostmi k depresím.
Že je člověku určitý počet let, neznamená, že je tolik i jeho mozku. Zjistili jste, že kvůli odlišné rychlosti vývoje mozku se tyto dva údaje mohou lišit až o dvacet let. Zaskočilo vás to?
Rozdíly byly hodně velké, což nás skutečně překvapilo. Byť všem, kteří přišli na vyšetření magnetickou rezonancí, bylo 23 nebo 24 let, věk jejich mozku se pohyboval od 14 do 41 let.
Jak věk mozku zjišťujete?
Na světě je k dispozici obrovské množství snímků mozku z magnetické rezonance a díky tomu můžeme namodelovat, jak se vyvíjí jeho struktura. Použili jsme model, který pracuje s daty lidí ve věku od osmi do 89 let. Vezmeme sken mozku každého účastníka naší studie, srovnáme ho s modelem a na základě neuroanatomie určíme věk mozku.
Když má někdo starší mozek, jaké to má důsledky?
To právě teď zjišťujeme. Zatím jsme se zabývali náchylností k depresím, ale teď se díváme i na kognitivní schopnosti člověka, tedy jak se vyjadřuje, jak je schopný si něco zapamatovat, jak vidí vztahy mezi objekty. Díváme se taky na to, jak věk mozku souvisí s náchylností k různým dalším onemocněním.
Už víte, že deprese v těhotenství způsobují rychlejší stárnutí mozku potomka. Můžeme však stárnutí mozku také sami ovlivnit? Omladit ho?
Když se začnete učit nové jazyky nebo třeba hrát na hudební nástroj, můžete si biologický věk mozku do jisté míry snížit. Ale zatím není jasné, do jaké míry, což chceme zjistit. I v dospělosti bychom se měli učit nové věci. Mozek je plastický a reaguje na to, co děláme a co potřebujeme. Když ho netrénujeme, začne zakrňovat. Když ho používáme, posiluje. Na to, jak moc může stárnutí mozku kromě genetiky a vlivů v těhotenství ovlivnit životní styl dospělého člověka, se teď také s kolegy zaměřujeme.
Informace z vašeho výzkumu pochází od matek i jejich dospělých potomků. Kdo přesně jsou účastníci výzkumu?
Jsou to děti, které se narodily v letech 1991 a 1992 v Brně nebo Znojmě a jejich maminky se zapojily do Evropské dlouhodobé studie těhotenství a dětství (ELSPAC). Tuto studii iniciovala Světová zdravotnická organizace (WHO) v několika evropských zemích, třeba v Británii, na Slovensku či v Rusku, ale jen u nás a v Británii výzkum stále aktivně pokračuje a jsme s účastníky v kontaktu. Když v 90. letech začal, těhotné ženy byly osloveny svým lékařem, který s jejich svolením studii poskytl lékařské zprávy, a těhotné vyplňovaly řadu dotazníků. Odpovídaly i na otázky ohledně stresových životních událostí v těhotenství. Hodnotily, zda se jim daná událost stala a jaký na ně měla vliv. Na základě toho se pak vypočítá prenatální stres. Jiný dotazník pak zjišťoval základní symptomy deprese.
Děti těchto žen se pak k výzkumu přidaly kdy?
Samotní potomci se zapojili už v průběhu dětství a mnozí se studie účastnili až do 19 let. Já jsem měla možnost je díky Marie Curie grantu oslovit v roce 2015, kdy už to byli mladí dospělí a všem bylo 23 až 24 let. Na CEITEC jsme je vyšetřili pomocí magnetické rezonance a vzali jim vzorek slin, abychom se mohli podívat i na hladinu hormonů a genetiku. Letos v květnu začal nový projekt, kdy je po pěti letech zveme znovu a podíváme se, kam se posunuli.
Jaký o to mají zájem?
Ti, kteří se v dlouhodobé studii udrželi, zájem mají. Protože i oni sami a jejich rodiny do výzkumu investovali hodně času. Navíc je zajímá, co zjistíme, a rádi se také dozvědí něco sami o sobě. V 90. letech výzkum začínal s tisíci ženami, ale ne na všechny rodiny máme kontakty. V roce 2015 jsme potřebovali sesbírat data od 120 lidí, tehdy i v aktuální vlně se termíny rychle plní a doufáme, že to tak bude i nadále.
Plánujete je sledovat dál?
Určitě by bylo zajímavé je po dalších pěti letech znovu pozvat, ale vše záleží na jejich zájmu i na našich grantových možnostech.
Mohou se do výzkumu zapojit i noví zájemci?
Určitě. Mohou mě na webu CEITEC kontaktovat lidé, kteří se studie ELSPAC účastnili, ale potom ztratili kontakt. A máme i další výzkumy mozku, které třeba zjišťují, jak se liší mozek lidí, kteří zažívají déja vu, a ostatních, dále studii vlivu nedostatku spánku na strukturu a funkci mozku. Studií je hodně a zájemci se rozhodně mohou přihlásit. Máme data od pacientů, ale potřebujeme i informace od zdravých lidí jakožto kontrolní skupiny.
Proč jste si vlastně vybrala právě neurovědy?
Mozek je takový další vesmír. Neurovědy jsou ještě hodně neprobádaným polem, takže v nich je co objevovat. Vždy mě lákala psychologie, ale zároveň jsem měla blízko k biologickým vědám. Neurovědy jsou krásným spojením, jak odpovědět na psychologické otázky exaktně pomocí měření a čísel. A lákalo mě i studium v zahraničí.
***
Profil Klára Marečková (34 let) * Magisterské studium kognitivních neurověd a zobrazování mozku absolvovala na Nottinghamské univerzitě ve Velké Británii. Doktorát pak v kanadském Torontu a část postdoktorských studií na Harvard Medical School v USA. * Pochází z Brna, kam se v roce 2013 vrátila s manželem a začala pracovat v CEITEC Masarykovy univerzity. Má malou dceru. * Ve výzkumu se zabývá náchylností k depresím, biologickým stárnutím, spánkovou deprivací, duševními onemocněními a stresem – jak prenatálním, tak akutním například při bojových situacích.
I v dospělosti bychom se měli učit nové věci. Mozek je plastický a reaguje na to, co děláme a co potřebujeme.
Zdroj: Mladá fronta DNES