Sdílet
15. dubna 2020
Mezinárodní tým vědců, vedený známým českým neurovědcem profesorem Ivanem Rektorem z vědecko-výzkumného centra CEITEC Masarykovy univerzity, nedávno potvrdil, že zmnožení kopií mitochondriální DNA se neprojeví u přeživších holocaustu a jejich potomků v druhé a třetí generaci. Profesor Rektor, který je mezinárodně uznáván díky svému neurologickému výzkumu přeživších holocaustu, a jeho kolegové z ústavu Wellcome Trust Sanger Institute v britském Cambridge se tentokrát zaměřili na další dvě generace přeživších. Tým vědců přirovnával děti a vnoučata přeživších holocaustu k věkově přizpůsobeným kontrolním subjektům, kteří extrémní stres ve svém osobním životě ani v historii rodiny neevidují. Výsledky tohoto třígeneračního výzkumu byly nedávno publikovány ve vědeckém časopise Frontiers in Genetics.
Vědci ze Sanger Institute a Univerzity Oxford již dříve prokázali, že zvýšené množství kopií mitochondriální DNA je spojeno se závažným a chronickým stresem u posttraumatické stresové poruchy a u závažné depresivní poruchy. Změny v mitochondriální funkci jsou považovány za klíčový mechanismus související se stresem, a proto se dnes stále více zkoumají. Nedávná publikace ve vědeckém časopise Frontiers in Genetics se týká genetické části dlouholeté studie profesora Rektora, jejímž cílem je osvětlit, zda je zkušenost s extrémním stresem přenášena na potomstvo genetickou nebo sociálně psychologickou cestou.
Výzkum profesora Rektora a jeho týmu kombinuje psychologické testování, snímání mozku pomocí magnetické rezonance (MRI) a genetiku. „Naše studie je jedinečná, protože se zaměřuje na neurobiologický a psychologický dopad extrémního celoživotního stresu narušujícího normální život. Při studiu kombinace dopadu na mozkové struktury vizualizované pomocí strukturální magnetické rezonance (MRI) v kombinaci s psychologickými ukazateli stresu a odolnosti jsme více než 70 let po traumatické události dokázali prokázat, že extrémní stres v dětství a v rané dospělosti má komplexní celoživotní vliv na jedince,“ komentoval profesor Rektor svůj mnohaletý výzkumu, který vedl k několika publikacím v prestižních vědeckých časopisech.
Lidé, kteří přežili holocaust, byli v této studii charakterizováni zvláštním vzorcem, který kombinoval psychologické, ale i strukturální důsledky extrémního stresu detekovatelné v mozku s odolností, která vedla k normálnímu životu po válce. Dopad stresu byl výraznější u lidí, kteří utrpěli trauma jako děti než u těch, kteří byli starší.
Jeho výzkum přilákal také pozornost mnoha mezinárodních medií. Profesor Rektor poskytl několik rozhovorů pro národní i mezinárodní televizní stanice včetně České televize, zpráv BBC a izraelské televizní stanice i24News. Jeho výzkum byl navíc zmíněn ve více než 50 tištěných a online médiích po celém světě včetně známých novin jako The Times, Jerusalem Post a Daily Mail.
Pochopení celoživotních důsledků holocaustu na jeho přeživší je pro společnost důležité mimo jiné také proto, že tyto znalosti nám mohou pomoci se zvládáním současných a budoucích výzev, jako jsou nedávné konflikty a katastrofické události jako například i stres během nynější pandemie koronaviru. Další výzkum týkající se obětí nedávných konfliktů a tragédií by mohl vést k identifikaci jedinců se zvýšeným rizikem a následně k cílené terapii či prevenci v případě potomků anebo k opatření podporující odolnost a osobnostní rozvoj obětí.
Data pro tuto studii byla původně získána prostřednictvím multidisciplinárního výzkumu zaměřeného na přeživší holocaustu. Následovala studie dvou generací jejich potomků: jejich dětí a vnoučat. „Rozhodli jsme se však uzavřít první část studie, která byla zaměřena na první generaci přeživších holocaustu, protože se ukázalo, že další nábor jedinců pro výzkum z této skupiny již nebude v našem centru možný. Vzhledem k věku pozůstalých v roce 2020 to byla pravděpodobně naše poslední šance na takovou studii,“ vysvětlil profesor Rektor.
Studii provedli vědci z výzkumné skupiny profesora Ivana Rektora ve vědecko-výzkumném centru CEITEC Masarykovy univerzity. Zobrazovací data mozků sledovaných subjektů byla získána s pomocí sdílené laboratoře magnetické rezonance MAFIL. Genetická data byla vyhodnocena ve spolupráci s profesorem Jiřím Fajkusem a Milou Fojtovou rovněž působícími v brněnském centru CEITEC MU a s vědci z institutu Welcome Trust Sanger Institute sídlícím v britském Cambridge.
Studie druhé a třetí generace stále probíhá a vědci si uchovávají vzorky DNA pro budoucí epigenetickou studii. Navzdory skutečnosti, že zvýšený počet kopií mitochondriální DNA nebyl ve druhé a třetí generaci přeživších holocaustu prokázán, nemohou vědci potvrdit, že negativní dopad těžkého stresu nelze zdědit. Stresové příznaky jsou častější u potomků přeživších holocaustu než u kontrolních subjektů. Přesný mechanismus mezigeneračního přenosu traumatu ale není dosud znám. Je možné, že přenos je založen na sociálních mechanismech a také zprostředkován genetickými nebo epigenetickými změnami v lidském mozku. Doufejme, že se již brzy dozvíme od vědců více!
Tento výzkum byl podpořen grantem Ministerstva zdravotnictví České republiky, Grant č. AZV NV18-7 04-00559.
Autor: Ester Jarour