Sdílet
20. července 2020
Jako první český vědec byl zvolen členem korespondentem Americké neurologické asociace. Prof. MUDr. IVAN REKTOR (71), CSc., FCMA, FANA, FEAN, je mezinárodně uznáván i díky svému neurologickému výzkumu přeživších holokaustu. Stres z této historické tragédie se totiž projevuje nejenom ve strukturách mozku lidí, kteří jej prožili, ale dokonce se přenáší i na dnešní generace. „Jsme pravděpodobně první, kdo ve větším rozsahu zkoumá i třetí generaci, to znamená generaci vnuků,“ podotýká neurolog a neurovědec, jenž se kromě mezigeneračního přenosu traumat věnuje i epilepsii, Parkinsonově nemoci a také mozkové činnosti v souvislosti s hudbou.
Co vás přivedlo k projektu věnujícímu se přenosu mezigeneračních traumat?
V první řadě náš rodinný příběh. Moji rodiče byli za války partyzáni na Slovensku, matka tlumočila osvobozeným francouzským zajatcům, kteří se přidali k partyzánům, otec působil jako lékař, ale prarodiče z otcovy strany i část rodiny zahynuli v koncentračním táboře. Zároveň jsem si uvědomil, že je to poslední šance vyšetřit přeživší holokaustu komplexně (holokaust či šoa byla nacistická politika pronásledování především osob židovského původu; těch bylo vyvražděno kolem 6 milionů, pozn. red.) včetně toho, jak vypadá jejich mozek. A dát výsledky do souboru s druhou a třetí generací, dětmi a vnuky přeživších.
Existují podobné výzkumy i ve světě?
Jsou izraelské, americké, kanadské i nejrůznější další studie, jež se dívaly na různá, hlavně psychologická data vztahující se k holokaustu. Náš výzkum je komplexní, dáváme do kontextu psychologická data a hladiny stresových hormonů se zobrazováním mozku. Provádíme vyšetření magnetickou rezonancí, kdy se díváme nejen na strukturu mozku, ale i na vzájemnou komunikaci jeho různých oblastí pomocí tzv. funkční magnetické rezonance. Vyšetřujeme dva balíky psychologických testů. Jeden více zkoumá aktuální stres a druhý posttraumatickou stresovou poruchu a posttraumatický růst, což je takové to „co tě nezabije, to tě posílí“. A další částí je genetický výzkum. Bereme to hodně komplexně. Zatím jsme nabrali data asi od 380 lidí, včetně věkově vázaných kontrol. Vlastně jsme uzavřeli skupinu přeživších, protože jsou velmi staří a už moc nemáme možnost je zkoumat. Ještě jsme ale daleko od definitivních výsledků, protože stále nabíráme data zejména od třetí generace a musíme zpracovat všechny tři generace komplexně.
Ovšem lidé, které jste zahrnuli do vašeho výzkumu, byli v době holokaustu ve školním věku...
Když jsme se podívali na náš soubor přeživších holokaustu, polovina z nich přežila jako děti. Vzali jsme jako limit věk 12 let v roce 1945. To byly děti, které většinou neprošly koncentračními tábory. Tam by nepřežily. Byly zhusta skrývané, vždy bez svých rodičů, ale netrpěly hladem víc než zbytek populace. Dítě si neuvědomuje bezprostřední ohrožení života jako dospělý, jejich stres možná ani nebyl vědomý. Ukázalo se však, že změny v mozku u těch, kteří byli mladší 12 let a kteří přežili holokaust jako děti, byly větší než u adolescentů a mladých dospělých. Pravděpodobně to nebyl jenom stres, jenž zažívaly během války, ale pak přišel další po válce. Všichni, kdo se vrátili domů, zjistili, že rodiče, prarodiče, sourozenci a ostatní děti byli zavražděni. To dopadlo na všechny přeživší, ať už byli vězněni, skrýváni, nebo třeba proti nacistům bojovali, a hrálo to podstatnou roli.
Celý rozhovor najdete v týdeníku Téma (vydání 29/2020).
Zdroj: Téma