Sdílet
20. února 2018
Universitas: Problémy české vědy? Inbreeding, administrativní zátěž a špatně nastavené hodnocení
Studovat začala krátce po sametové revoluci. Pak, protože chtěla dělat vědu špičkově, musela odejít do zahraničí. Domů se bioložka Štěpánka Vaňáčová vrátila před devíti lety, když si tu díky evropským grantům mohla založit vlastní výzkumnou skupinu. Nyní působí v institutu CEITEC Masarykovy univerzity. Přestože se podle ní podmínky pro vědce v Česku mění k lepšímu, stále tu přetrvávají nešvary jako inbreeding, šovinismus, a především kariérní nejistota, které rozvoj výzkumu brzdí.
Štěpánka Vaňáčová patří mezi generaci vědců, která začala studovat v roce 1990, později odešla na zkušenou do zahraničí a v posledních letech se zase vrací zpět do České republiky. Vzdělání získala na Univerzitě Karlově, kde studovala biologii a pokračovala tam i v doktorském studiu parazitologie. V devadesátých letech se ale podle jejích slov u nás výzkum teprve začínal pořádně budovat, vybavovaly se laboratoře, vznikala grantová schémata a vše šlo poměrně pomalu. Na další výzkumné pobyty tedy odešla na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles a později do švýcarské Basileje.
„Když jsem odcházela, v podstatě se tu ani nevytvářely nové pozice a netušila jsem, zda tady vůbec někdy ta možnost bude. Vlastně jsem proto s návratem ani moc nepočítala. Přivedly mě k tomu rodinné důvody a dostala jsem také možnost vytvořit si vlastní výzkumnou skupinu na Masarykově univerzitě. To se v České republice pořád moc neděje. Lidé se spíš vracejí na místa, odkud vyšli, a pořád tady panuje silný inbreeding,“ kritizuje pětačtyřicetiletá bioložka praxi, kdy lidé působí na stejné škole, kterou vystudovali, a nikdy nepoznají nic jiného.
Celý článek si můžete přečíst ZDE.