Sdílet
Rozhovor s Dagmar Zigáčkovou, mladou vědkyní, která se nebála mít ambiciózní sen a nyní dělá výzkum na jedné z nejlepších světových výzkumných univerzit.
Dr. Dagmar Zigáčková, v současnosti postdoktorandka na Lékařské fakultě prestižní Yaleovy univerzity (anglicky Yale University) v New Haven v americkém státě Connecticut, úspěšně ukončila doktorské studium na Masarykově univerzitě koncem roku 2019, těsně před vypuknutím pandemie Covid-19. Dáša (jak jí říkají její čeští a američtí kolegové z laboratoře) studovala pod vedením profesorky Štěpánky Vaňáčové, vedoucí výzkumné skupiny na institutu CEITEC Masarykovy univerzity (MU) a členky prestižní Evropské asociace molekulární biologie (EMBO). Během doktorského studia na CEITEC MU zkoumala Dáša molekulární mechanismy a fyziologickou roli modifikací RNA v eukaryotických buňkách. Její výzkum byl zaměřen na procesy degradace RNA. Nyní Dáša zkoumá zpracování mRNA v savčích buňkách v laboratoři profesorky Karly Neugebauer na Yaleově univerzitě.
Yaleova univerzita je prestižní soukromá výzkumná univerzita, člen Ivy League (sdružení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě USA). Je třetí nejstarší a zároveň jednou z nejvýznamnějších vzdělávací institucí ve Spojených státech. Centrální kampus Yale pokrývá něco málo přes 1 km čtvereční, nachází se v městečku New Haven ve státě Connecticut a zahrnuje budovy pocházející z poloviny 18. století. Přibližně každý pátý student na Yale je ze zahraničí a více než polovina všech studentů má stipendia nebo granty od univerzity. Čtyři absolventi Yale podepsali Americkou deklaraci nezávislosti, Yaleova univerzita vychovala pět amerických prezidentů: Williama Howarda Tafta, Geralda Forda, George H. W. Bushe, Billa Clintona a George W. Bushe. Dvacet absolventů Yale získalo Nobelovu cenu a dalších třicet dva získalo Pulitzerovu cenu.
Přečtěte si rozhovor s Dášou Zigáčkovou, kde se dočtete, co jí otevřelo dveře k postdoktorandské stáži na jedné z nejlepších světových univerzit a jak ji Masarykova univerzita, CEITEC a její školitelka prof. Štěpánka Vaňáčová připravili na její vědeckou kariéru na Yaleově univerzitě.
Snila jsi odjakživa o vědecké kariéře? Byla pro tebe postdoktorandská stáž (postdok) po doktorátu jasnou volbou?
Vždy mě fascinoval design živých organismů. Nebylo proto těžké rozhodnout se pro bakalářské a magisterské studium molekulární biologie a genetiky a následně doktorské studium biochemie. Moje cesta ale nebyla tak přímočará. Pro postdoka jsem se rozhodla až v posledních měsících doktorského studia. A přiznám se, že jsem prožívala i chvíle, kdy jsem chtěla z akademické sféry odejít. Myslím, že většina doktorandů asi ví, o čem mluvím. Jsou i jiné věci, které by mě bavilo dělat. Například jsem rok pracovala na plný úvazek v křesťanské neziskové organizaci, což byla skvělá zkušenost, a uvažovala jsem o tom, že bych se této práci věnovala i po doktorátu. Ale teď jsem ráda, že jsem u vědy zůstala. Výzkum by mi chyběl. A jsem moc vděčná za výjimečnou příležitost pracovat na Yale a podílet se na objevech, které mohou pomoci ostatním.
Proč ses rozhodla pro postdoktorandskou pozici právě na Yale?
Hlavním důvodem, proč jsem si vybrala Yaleovu univerzitu, byla moje současná školitelka Karla Neugebauer. Věděla jsem, že je vynikající vědkyní v oblasti výzkumu RNA, a také dobrou mentorkou. Dalším faktorem bylo, že Yale má velké RNA centrum s mnoha vědci, kteří patří ke světové špičce ve výzkumu RNA, takže je to skvělé místo, kde se člověk může učit od těch nejlepších a navazovat nové kontakty. Také jsem vnímala, že New Haven, kde se univerzita nachází, má mnoho výhod velkého města, a přitom je to stále dostupné místo, kde může člověk pohodlně žít s postdoktorandským platem. Univerzita se nachází na východním pobřeží, které je pohodlnější pro cestování zpět do Evropy a má evropskou atmosféru. Vždycky říkám, že Nová Anglie je Amerika pro začátečníky. Chtěla jsem na postdoka do USA, protože to byla země, kde bych si dokázala představit žít dlouhodobě. Mnoho hodnot, na kterých byla tato země založena, se shoduje s mými hodnotami, takže jsem věděla, že tady najdu stejně smýšlející lidi. Bylo pro mě také důležité, že se domluvím místním jazykem, protože jsem chtěla být součástí zdejší komunity. Věděla jsem, že na postdoku strávím pravděpodobně alespoň pár let a chtěla jsem během té doby naplno žít, nejen pracovat a čekat, až se budu moct odstěhovat někam jinam.
Jak ses připravovala na pohovor a jaké kroky jsi podnikla, abys ses dostala do laboratoře Karly Neugebauer na Yale?
Můj původní plán byl účastnit se konferencí a pokusit se najít novou pozici prostřednictvím kontaktů, které bych tam navázala. To se kvůli Covidu bohužel nestalo, takže jsem musela zvolit jiný přístup. Měla jsem výhodu v tom, že moje školitelka na CEITEC MU, profesorka Štěpánka Vaňáčová, nás podporovala v účasti na konferencích, takže jsem už věděla o mnoha dobrých vědcích v oboru RNA. Jeden z mých kolegů mě upozornil právě na profesorku Karlu Neugebauer. Jak jsem už zmínila, věděla jsem, že je to skvělá vědkyně a mé zájmy a odborné zkušenosti odpovídaly jejímu výzkumnému směru. Znala jsem dva lidi, kteří dříve pracovali v její laboratoři, a požádala jsem je, aby se se mnou podělili o své zkušenosti. Všechno vypadalo dobře, tak jsem jí poslala svůj životopis a motivační dopis. K mému překvapení jsem ještě ve stejný den dostala velmi pozitivní odpověď a vyžádala si doporučující dopisy. Pak se mi ale několik týdnů neozvala, a tak jsem začala rozesílat další žádosti. Nakonec se mi ale ozvala a omluvila se, že neodpověděla dříve, a napsala, že má stále zájem mě pozvat na online pohovor. Nabídla dva termíny pro pohovor, a to buď asi hodinu potom, co jsem dostala její e-mail, nebo následující den. Bylo to trochu šílené, ale souhlasila jsem, že si zavoláme ještě ten den. To znamená, že jsem měla méně než hodinu na to, abych se připravila na pracovní pohovor na Yale. Alespoň jsem byla velmi autentická. Dopadlo to dobře a během následujících dvou týdnů mi nabídla místo, po absolvování několika dalších telefonátů a online přednášce před ostatními členy laboratoře. Také jsem měla možnost mluvit jeden na jednoho se všemi lidmi z laboratoře. Všechno se konalo přes Zoom kvůli pandemii a nikdy jsem Yale osobně nenavštívila, než jsem tam začala pracovat.
Co bys řekla, že bylo klíčem tvého úspěchu? Co ti otevřelo dveře na Yale?
Je pro mě trochu legrační nazývat to úspěchem, protože jakmile jsem začala pracovat jako postdoktorandka, měla jsem trochu pocit, jako bych začínala od znova. „Úspěšná“ tedy nevyjadřuje přesně to, jak se většinou cítím. Ale být na Yale je samozřejmě obrovské privilegium a každý krok vpřed je úspěch. Abych odpověděla na tvou otázku, myslím se, že jedním z nejdůležitějších faktorů byla moje školitelka prof. Vaňáčová, která je uznávanou vědkyní v oboru RNA. Její předchozí absolventi byli přijati na prestižní univerzity, jako je Columbia nebo Karolinska, a i já jsem měla její plnou podporu. Předpokládám, že ona i ostatní mi dali dobrá doporučení, za což jsem velmi vděčná. Navíc moje současná školitelka navštívila před pár lety CEITEC. Měla tedy dobrou představu o tom, odkud přicházím a že prof. Vaňáčová a CEITEC mi poskytli vysoce kvalitní odbornou průpravu. A samozřejmě předpokládám, že důležité byly i moje zkušenosti a publikace. Myslím, že to bylo všechno dohromady a k tomu spousta modliteb.
Nebála jsi se nastoupit do tak prestižní instituce s tak zvučným jménem? Řekla bys, že tě Masarykova univerzita a CEITEC dostatečně připravili na postdoka na jedné z nejpřednějších světových výzkumných univerzit?
V jistém smyslu je stále těžké uvěřit, že jsem na Yale. Když jsem začala uvažovat, že půjdu na postdoka, rozhodně jsem měla pocit, že se na tak slavnou univerzitu nemůžu přihlásit. Myslela jsem si, že můj životopis není dostatečně působivý. I když jsem měla několik dobrých publikací, nikdy jsem neabsolvovala například žádnou stáž. Věda mě bavila a pracovala jsem hodně, ale měla jsem i mnoho dalších zájmů a bohatý společenský život. Nepovažovala jsem se za ideálního kandidáta na postdoka na prestižní instituci. Ale věděla jsem, že bych měla alespoň zkusit se přihlásit. A dostala jsem mnoho pozitivních reakcí. A na otázku, jestli jsem byla dostatečně připravena na Yale, bych řekla, že ano. Neměla jsem pocit, že by byl na Yale úplně jiný svět než ten, ze kterého jsem přišla. Rozdíly mezi Yale a Masarykovou univerzitou určitě jsou, ale není to nutně ve kvalitě; jde spíše o množství. Stejně jako na Yale jsme měli na CEITECu k dispozici veškeré moderní vybavení, praktické workshopy měkkých dovedností a skvělé řečníky, kteří k nám přijížděli ze zahraničí – jen ne tolik. A profesorka Vaňáčová měla vždy mnoho kontaktů s dalšími špičkovými vědci z celého světa a vedla nás k tomu, abychom se více orientovali na mezinárodní vědu. Příjezd na Yale byl fascinující, ale nepřipadala jsem si úplně jako Alenka v říši divů. A samozřejmě ne všechno na Yale funguje dokonale. Například Yale je poměrně decentralizovaný, což znamená, že jednotlivé kanceláře a oddělení spolu někdy nekomunikují. Jedním z příkladů je, že skoro dva měsíce potom, co jsem tam začala pracovat – potom, co jsem dostala zaměstnanecký průkaz, plat, a prošla jsem všemi požadovanými školeními atd. – mi přišel e-mail z jednoho z personálních oddělení, že se chystají ukončit mou smlouvu. Mysleli si, že jsem do země nedorazila. Všechno se nakonec vyjasnilo a teď je to jen vtipná historka.
Jaké to je být postdoktorandem na Yale? Mají postdoktorandi v USA lepší podmínky než postdoktorandi v Evropě/České republice?
Mohu mluvit jen za Yale, postdoktorandi pracující jinde v USA mohou mít velmi odlišné zkušenosti. Yale nabízí ohromné množství příležitostí k rozvoji. Každý den tady můžeme strávit poslechem zajímavých přednášek a účastí na workshopech na nejrůznější témata. Yale také pořádá mnoho akcí o pracovních příležitostech v oboru. Máme velmi aktivní postdoktorandské sdružení, které pořádá společenské akce, což usnadňuje hledání nových přátel. Jako postdoktorandi nemáme kohortu jako doktorandi a může být těžké najít přátele, protože lidé na Yale obvykle nejsou příliš společenští. Od postdoktorandů na Yale se neočekává, že budou vědět všechno; jsme stále považováni za stážisty, kteří se učí. Což poskytuje větší svobodu zkoušet nové věci bez strachu z neúspěchu. Ale i tak to může být i těžké, zažíváte vzestupy i pády jako kdekoli jinde. Výzkum není jednodušší jen proto, že jste na Yale. Pokud jde o finance, být postdoktorandem v USA může být náročné, zejména ve velkých drahých městech. Většina postdoktorandů je placena z vládních grantů NIH a jejich platy jsou založeny na směrnicích NIH. To znamená, že platy postdoktorandů jsou většinou stejné po celých Spojených státech, i když se životní náklady mohou dramaticky lišit. A prestižní univerzity jsou obvykle v drahých městech. Mezinárodní postdoktorandi nemohou žádat o většinu amerických postdoktorandských grantů, takže není mnoho příležitostí, jak získat vlastní financování. A u těch pár postdoktorandských grantů, na které mají mezinárodní postdoktorandi nárok, je obrovská konkurence. Ale nemyslím si, že postdoktorandi v Evropě mají více možností. Jeden rozdíl, který vnímám, je ten, že americké univerzity jsou více ideologické a poměrně silně prezentují určité hodnoty, na rozdíl od českých univerzit, které se většinu času zaměřují pouze na vzdělávání. A co může být nepříjemné je to, že mnoho amerických zaměstnavatelů včetně univerzit nabízí mnohem méně dní dovolené ve srovnání s tím, na co jsme zvyklí v Evropě.
Kde obvykle končí postdoktorandi z Yale po skončení své stáže?
To se liší. Někteří získají své granty a pozice na fakultách a zakládají vlastní výzkumné skupiny; jiní jdou na dalšího postdoka. Většina ale opouští akademickou půdu. Počet akademických pozic je velmi omezený a není to typ práce, kterou by většina lidí chtěla dělat dlouhodobě. Také průmysl a soukromý sektor tady platí mnohem lépe a obvykle nabízí lepší rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Někteří lidé se rozhodnou pro jednoho postdoka, protože jim to pomůže najít dobrou práci v oboru. Někteří lidé se stávají lektory a pedagogy nebo výzkumníky ve výzkumných centrech mimo akademickou sféru. Většina lidí dál nějakým způsobem pracuje v oboru svého studia. Vědci mají v dnešní době mnoho možností, alespoň v některých částech světa.
A co ty? Máš už nějaké vize a sny o tom, co bys chtěla dělat potom?
Bylo by skvělé, kdybych mohla ve svém výzkumu pokračovat, abych se v projektu dostala co nejdále. Ale všichni nakonec jdeme tam, kde jsou zrovna dveře otevřené. Což neznamená, že bychom neměli mít plány, ale také musíme být flexibilní. Mám ráda mnoho aspektů akademické sféry, ale není tak snadné získat akademickou pozici. Nedokážu předvídat, jak dobře můj výzkum půjde a jestli budu schopna získat finance. Na druhou stranu je teď pro vědce v oblasti RNA skvělá doba, aby si našli dobrou pozici v soukromém sektoru. Umím si představit práci v menší biotechnologické firmě. Mnoho z nich dělá velmi zajímavý výzkum nebo vývoj různých metod. A musím říct, že mi někdy chybí aspekt týmové práce, který soukromý sektor nabízí. Dělám si také kurz výuky pro vysoké školy, protože bych se chtěla nějakým způsobem podílet na výchově nové generace vědců. Stále mám dost času se rozhodnout, takže se snažím užít si svou současnou pozici a vytěžit maximum z toho, kde právě jsem. Na akademické půdě nám neustále připomínají, abychom plánovali další krok, což dává smysl, protože nemůžeme být doktorandy nebo postdoktorandy věčně. Ale také to může vytvořit dojem, že to, kde jsme teď, není dost dobré a cílem života je udělat další krok ve své kariéře, což není pravda. Nechci si dělat příliš mnoho starostí ohledně dalšího kroku, ale zároveň chci být realistická a zodpovědná za svou budoucnost.
Řekni mi prosím více o tvém aktuálním výzkumu. Na čem zrovna pracuješ v laboratoři Karly Neugebauer a proč je tvůj výzkum důležitý pro společnost?
Zkoumám, jak červené krvinky produkují hemoglobin – molekulu, která přenáší kyslík. Moje laboratoř nedávno objevila nový typ genové regulace, která ovlivňuje hemoglobin na úrovni messenger RNA (mRNA). mRNA je přepis genu z DNA, který slouží jako předloha pro produkci proteinu. Všechny mRNA musí být zpracovány, než mohou být použity pro produkci proteinů. Ke zpracování většinou dochází během několika sekund po vytvoření mRNA, což je obdivuhodná rychlost, protože jde o velmi složitý mechanismus. Ukazuje se však, že jen polovina hemoglobinových mRNA je zpracována a druhá polovina není zpracována vůbec, což je jev, který byl popsán jako „all-or-none processing“. Je to zarážející, protože smyslem těchto buněk je produkovat hemoglobin. Je to také velmi zajímavé, protože produkce hemoglobinu je proces nezbytný pro život a naše laboratoř je první, kdo tento aspekt procesu pozoroval. Ve svém projektu se snažím přijít na to, proč se to děje a jak jsou jednotlivé kroky zpracování mRNA regulovány a propojeny. Část mé práce se také zabývá běžným typem rakoviny krve, myelodysplastickými syndromy, způsobenými mutacemi ve faktorech zpracování mRNA. Spolupracuji s hematology z Yale a naším cílem je lépe porozumět tomu, proč tyto mutace vedou k rakovině, což je nezbytná informace pro vývoj účinné terapie a prevence.
Co považuješ na práci na Yale za nejlepší?
Kromě toho, že být na Yale je prostě cool, nejlepší jsou zdejší lidé s velmi širokými odbornými znalostmi a kontakty. Je tu překvapivě kolegiální atmosféra, nemám pocit neustálé konkurence. Každý je většinou ochoten pomoci. Další nejlepší věcí na Yale je moje školitelka, která je velmi inspirativní vědkyní. Záleží jí na naší kariéře a životě a v oboru zná téměř každého. Oceňuji také, že s námi mluví o mnoha rozhodnutích v laboratoři a umožňuje nám nahlédnout do věcí, jako je psaní grantů a revize článků, takže všichni máme docela dobrou představu o tom, jak se vede laboratoř.
Co bys poradila ostatním studentům, kteří sní o výzkumné kariéře v předních světových univerzitách?
Neměli by se bát to zkusit, i když mají pocit, že nejsou dost dobří. Mnoho vedoucích skupin si uvědomuje, že čerství držitelé doktorátu jsou na začátku své kariéry a je nereálné očekávat obrovské úspěchy. Doporučila bych zkusit spolupracovat na nějakých společných projektech, protože studenti budou potřebovat doporučující dopisy, a je hezké mít je od někoho mimo vaši laboratoř. A samozřejmě je důležité napsat dobrý motivační dopis a vyjádřit, jak se vaše osobní výzkumné zájmy shodují s laboratoří, do které se hlásíte. Nechte někoho zkušeného, aby zkontroloval váš motivační dopis. Networking může rozhodně pomoci, ale není potřeba to přehánět. Myslím, že nejúčinnější networking vzniká zcela přirozeně, když spolupracujeme, nabízíme pomoc a sdílíme nápady s ostatními, zapojujeme se do smysluplných diskusí, prezentujeme své projekty na konferencích, zajímáme se o práci druhých a navazujeme přátelství. Lidé si vás většinou nebudou pamatovat, když se s nimi budete snažit mluvit 3 minuty během přestávky na kávu. Doporučuji také kontaktovat bývalé členy laboratoře a zeptat se na jejich zkušenosti s vedoucím skupiny. Vedoucí mají velký vliv na celou pracovní zkušenost. Další radou je být realističtí ve svých očekáváních. Prestižní instituce nemusí být nutně zárukou špičkové vědy a skvělých zkušeností. Výzkum může být náročný a lidé se budou chovat jinak, než chcete, stejně jako kdekoli jinde. Být realista a umět odpouštět tedy pomáhá předcházet zklamání a umožňuje vám ocenit nové pracoviště. Moje poslední rada by byla nemít výzkumnou kariéru v prestižním institutu jako cíl sám o sobě. To by byla ztráta času, protože tento cíl je sám o sobě prázdný. Použijte jej k dosažení něčeho většího, co vás přesahuje.
Dagmar Zigáčková
Dáša je vědkyně, která studuje ribonukleovou kyselinu – RNA. Doktorát na téma Kontrola kvality kódujících a nekódujících RNA v lidských buňkách úspěšně dokončila na Masarykově univerzitě, v laboratoři Štěpánky Vaňáčové ve výzkumném institutu CEITEC. V současné době je na postdoktorální stáži na Yale School of Medicine v laboratoři prof. Karly Neugebauerové, kde studuje zpracování mRNA u savců ve vývoji červených krvinek a u rakoviny krve. Většinu volného času tráví v křesťanském společenství, s přáteli nebo kompenzuje cvičením svou lásku k jídlu.