Sdílet
17. března 2020
Inbreeding tu máme. Škodí. Posiluje klientelismus. Nejlepší cestou ven je dlouhodobý pobyt v zahraničí. Nicméně v dnešní době internetu není třeba lpět jen na povinnosti osobní mobility. Prosazení jakýchkoliv pravidel bude ovšem v Česku složité: panuje tu velká nechuť k čemukoli nucenému. Čtveřice významných osobností české vědy se vyjadřuje v anketě Universitas.cz. My vám přinášíme odpovědi vědecké tajemnice CEITEC MU Nikoly Kostlánové.
Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený inbreeding?
Inbreeding je na českých vysokých školách víc než jen rozšířený. Byl to v podstatě výhradní systém, jakým se ještě nedávno obsazovaly všechny vědecké pozice na univerzitách, a dědictví této doby bude ještě nějaký čas na univerzitách znát. Zásadní změnu do tohoto systému pohříchu vneslo spíše uvědomění si juniorních výzkumníků a Ph.D. studentů, že pokud chtějí uspět ve vědecké kariéře, je mobilita v podstatě povinností. Souvisí to samozřejmě i s dobře odvedenou prací na straně instituce, která studenty dokáže vybavit nezbytnými dovednostmi a znalostmi tak, aby jejich zahraniční angažmá pro ně nebylo nepříjemnou nutností, ale spíše osobní výzvou.
Kde ale stále vidím slabinu, je ochota institucí obsazovat i vyšší akademické pozice externími kandidáty. Pokud by se i tyto pozice kvalitně mezinárodně inzerovaly a obsazovaly dle takzvaných OTMR (open, transparent and merit-base recruitment) principů, jistě by se situace brzy zlepšila i zde.
Může být inbreeding hrozbou pro českou vědu i vysoké školy?
Minimálně riskujeme, že existující vědecké pozice nebudou obsazeny těmi nejlepšími kandidáty, kteří jsou v daném čase a v dané expertize na pracovním trhu dostupní. Zároveň, pokud motivovaní studenti budou odcházet do zahraničí a my nebudeme přijímat alespoň stejně motivované zahraniční studenty či zaměstnance, bude kvalita našich absolventů, respektive vědy a vzdělávání, klesat. Sníží se tak mimo jiné inovační potenciál regionu, což bude mít další nejen ekonomické důsledky. Inbreeding způsobuje izolaci a to je asi ta největší hrozba.
Opakem inbreedingu je povinná mobilita. Byla by prospěšná, či může také škodit?
Jde zejména o to, jak je nastavena povinnost mobility. Mobilita sama o sobě je silně prospěšná, ale má mnoho podob, které se mění s fází kariéry. U juniorních výzkumníků je extrémně důležité strávit mimo svou alma mater delší dobu – vypracovat projekt, vytvořit si kontakty, zažít práci v jiné laboratoři, v jiném systému. Důležité je si v tuto dobu vytvořit vědeckou nezávislost na svém předchozím školiteli a to vyžaduje určitý čas. Naopak seniorní vědec by měl mobilitu využít k upevňování kontaktů, vytváření spoluprací a konsorcií, prezentaci výsledků. Toto již není nezbytně nutně postaveno na dlouhodobém osobním kontaktu. Zejména v dnešní době, kdy velmi dobře fungují různé telekonference, není třeba lpět na povinnosti osobní mobility. Neznamená to ale, že by neměla být mobilita podporována i u seniorních vědců, jen bych očekávala více individualizované přístupy.
Odpovědi dalších významných osobností najdete zde.
Zdroj: Universitas