Sdílet
19. prosince 2023
„Papírové tašky nepoužívám. Na nákup nosím silnější plastové. A když zapomenu, hledám v obchodě krabice, které pak doma využiji.“ Opakované použití je podle expertky na udržitelnost docentky Jany Drbohlavové důležitější, než bezhlavé odmítání „zlých“ plastů. Kromě rad, jak neznečišťovat životní prostředí, v rozhovoru přibližuje své působení v Evropské komisi i chystané projekty, kde se nad ostatní aspekty povyšují bezpečnost a udržitelnost.
Kde v současnosti pracujete?
Působím na třech pracovištích – v CEITEC VUT, FEKT VUT a JIC. Na CEITEC pomáhám ve výzkumné skupině zaměřené na biopolymery s aspekty bezpečnosti a udržitelnosti, což například znamená, že se spolupodílím na výběru vhodných výzev v rámci finančního programu Horizon Europe. Na FEKT pracuji na Ústavu mikroelektroniky, kde pod vedením doc. Háze chystám projekt, který se zabývá přípravou kompetenčního centra pro polovodiče. I to velmi souvisí s tématem udržitelnosti. Největší pole působnosti mám v JIC – mám za úkol připravit firmy, aby byly otevřené pro spolupráci v ekosystému polovodičů, aby věděli, že tady vzniká kompetenční centrum a aby naopak my jsme znali jejich potřeby.
Jaký je zájem o obor mikroelektroniky?
Nižší, než je potřeba. Aktivně se zabýváme tím, že je nedostatek talentů a studentů, kteří mikroelektroniku nebo přidružené obory absolvují, což pak logicky vede k tomu, že firmy nemají dostatek kvalifikovaných pracovníků. Není to jenom náš problém, je celosvětový.
Jak se snažíte obor zatraktivnit?
Je to běh na dlouhou trať. Nevygenerujeme x studentů a studentek v krátkém časovém úseku. Musíme na to jít systematicky a začít s výchovou už na základních a středních školách. Podpořit technické disciplíny vědy je mimochodem i záměr Jihomoravského kraje. A samozřejmě do oboru musí být zapojené ženy, protože tvoříme 50 % populace a bez nás to nepůjde (smích).
Proč jste se vy rozhodla pro vědu?
Mě osobně bavila chemie, měla jsem skvělého učitele, takže pro mě bylo rozhodování snadné a nikdo mi to nevymlouval. Myslím si, že mě v tom ovlivnil i příběh mé maminky, která chtěla studovat chemii, ale její rodiče to nedovolili, že prý musí na učňák. Moc ji to mrzelo. Nakonec se vyučila elektrikářkou, což se jí hodilo, protože z tohoto technického oboru jakožto žena těžila celý svůj život. Podle mě je důležité, abychom naše děti nenutili do něčeho, co chceme my, ale abychom jim dali prostor se rozhodnout sami. Už dnes taky existuje mnoho organizací, které pomáhají studentům a studentkám zjistit, jakým směrem se vydat a jaké mají možnosti.
Na jakých projektech pracujete?
Teď konkrétně mám jeden projekt na starosti – přípravu kompetenčního centra pro polovodiče ve spolupráci s Českým národním polovodičovým klastrem. Chtěli bychom obsáhnout celý polovodičový hodnotový řetězec, to znamená od designu a návrhových nástrojů pro čipy až po výrobu. A samozřejmě to obnáší, jak jsem už zmiňovala, mapování potřeb firem, a nastavení správného kurikula relevantních fakult a konkrétních ústavů.
Proč je potřeba kompetenční centrum pro polovodiče?
Projekt vzešel z výzvy Evropské unie, která nechce být závislá na třetích zemích v oblasti výroby a vývoje čipů. Závislost se ukázala v době pandemie, kdy se kvůli přerušení dodávek čipů zastavila výroba aut, chytrých telefonů, digitálních zařízení v oblasti energetiky, zdravotní péče… Narušilo se fungování současné ekonomiky. Přitom třeba jeden automobil potřebuje až 1500 čipů, které navíc nezvládne poskytnout jeden dodavatel. Na jedné straně je tedy poptávka a boom výroby, na straně druhé nesmíme zapomínat na životní prostředí. Při výrobě čipů a obecně polovodičových součástek se používá celá řada chemických procesů, které mají obrovský dopad na náš ekosystém. Aktuálně se hodně mluví o tzv. věčných chemikáliích. Jak vyrábět a neuškodit přitom přírodě, to je udržitelnost. Můj každodenní chléb a měl by být náš všech.
Evropský projekt má tedy zároveň tlačit firmy do hledání alternativ k nebezpečným látkám?
Přesně tak. Ten dopad je dlouhodobý. Jeden odstrašující příklad za všechny je třeba katastrofa spojená s americkou firmou 3M. Na přelomu tisíciletí postavila továrnu okolo Antverp a před více než dvaceti lety ji zrušila. Oblast, kde ta továrna původně stála, se začala využívat k jiným účelům. Jenže se zjistilo, že je celá kontaminovaná. Nebezpečné karcinogenní věčné chemikálie, PFAS (per- a poly-fluorované látky), se objevily ve vejcích, vodě, plodinách. I když firmy mají pochopitelně flitry, nejsou schopné zachytit všechno. Je to obrovský problém.
Už se na bezpečnějších variantách pracuje?
Belgická firma STMicroelectronics už je na dobré cestě. Má nějaké první vlaštovky. Musíme si ale uvědomit, že výměna za bezpečné látky nebude hned. Není to tak, že by se jen lehce nahradil kus za kus. Firmy musí začít prakticky od začátku – překopat a zdokonalit celý proces výroby. Evropská komise a Společný podnik pro čipy se to snaží propsat i do budoucích výzev, které bude financovat a do kterých se mohou firmy a akademická sféra přihlásit.
Co bylo výsledkem vaší práce v Evropské komisi jakožto vyslané národní expertky?
Připravila jsem společně s průmyslovými aliancemi draft na téma udržitelné a zelené výroby elektronických součástek a systémů, který se teď má schvalovat. Mimo jiné je tam za mě podstatný koncept udržitelnosti už od návrhu výrobku – když vymýšlíme nový produkt, abychom si dokázali představit, co se s tím stane, až už nebude použitelný. Jakým způsobem zrecyklujeme jednotlivé komponenty, jakým způsobem z toho vytáhneme jednotlivé materiály a použijeme je dál. Tento koncept nesmí chybět, aby to mělo správný efekt.
V rámci toho EU připravuje i tzv. digitální ekopas. K čemu má sloužit?
Po konzultaci s různými subjekty jsme narazili na to, že máme sice hodnocení bezpečnosti, funkčnosti, technicko-ekonomické hodnocení a hodnocení životního cyklu. Ale vůbec to není do sebe provázané. Výrobce barev má spoustu dodavatelů, a jestliže chce tvrdit, že barva je zdravotně nezávadná a neškodí životnímu prostředí, musí mít jistotu, že komponenty, které do barvy přijdou, jsou taky zdravotně nezávadné. Jenže se to těžko dohledává. A právě to má vyřešit digitální ekopas (“Digital Product Passport”).
Kde můžou firmy získat návod, jak hospodařit, a nezatěžovat přitom ekosystém?
Generální ředitelství Evropské komise Společné výzkumné středisko vydalo podpůrný materiál pro koncept „Safe and sustainable by design“– manuály, které obsahují krok za krokem, jak byla kritéria na hodnocení bezpečnosti a udržitelnosti sestavena a jak se mají aplikovat. Jsou tam zahrnuté informace o biodegradovatelnosti, spotřebě energie, spotřebě vody, jak je to s únikem látek, emisí. Řeší se toxicita a další parametry. Je to velice komplexní a není to samozřejmě jednoduché aplikovat. Firmy jsou z toho nešťastné, protože je to pro ně velká výzva. Zatím to ale není závazné, spíš se hledají a ukazují nové cesty na základě případových studií.
Jaký je podle vás pohled lidí na udržitelnost, která se často skloňuje s Evropskou unií?
Je dobře, že se termín dostává do povědomí. Velký vliv mají pochopitelně média a někteří politici, kteří tzv. Zelenou dohodu pro Evropu dehonestují. Češi jsou z velké části euroskeptici, já to vidím třeba i na svých rodičích. Ale asi dobrý způsob, jak udržitelnost lidem přiblížit, jsou konkrétní příklady. Kde to funguje, a kde naopak nefunguje. Ukázat jim rozdíl a nabídnout variantu. Aby věděli, že utěrka z vláken se stříbrnými nanočásticemi, která díky antimikrobiálními efektu nezapáchá, může při praní způsobit problém – nanočástice se uvolní, dostanou do vody a ani čistička je nezastaví. Takže i na to musíme myslet, ne jenom že mám super utěrku.
Tohle by přeci měla především regulovat nějaká instituce?
Evropská chemická agentura a nařízení REACH (registrace, evaluace (hodnocení), autorizace (povolování) a omezování chemických látek). Jenže nových chemických látek ročně vznikne asi 10 000 a agentura jich stihne prozkoumat a ohodnotit třeba jen 200. Na víc nemá fyzickou kapacitu. Firmy prostě musí pochopit, že je role i na nich a nemůžou jen spoléhat na EU instituce, které to za ně zařídí. Musí to převzít do svých rukou a k bezpečnosti a udržitelnosti přispět.
Teď jsem spíš hájila spotřebitele. Spoléháme se, že produkty jsou bezpečné…
Tempo inovací je často rychlejší než aktualizace regulace – když regulatorní orgány nestačí pružně zareagovat například na nové formy látek, tak jako tomu bylo v případě nanomateriálů, výrobky se pak mohou dostat na trh dříve, než je dostatek standardizovaných metod pro hodnocení jejich bezpečnosti. Ty se totiž pro nanomateriály liší od klasických materiálů (s větším rozměrem než nano). Proto, aby spotřebitelé měli v produkt důvěru, je klíčové, aby se o bezpečnosti a možných rizicích otevřeně mluvilo/publikovalo a aby fungovala komunikace mezi inovátory (nejen vědci, ale i firmy) a odpovídajícími regulačními orgány (např. Evropská chemická agentura, Evropský úřad pro bezpečnost potravin atd.) nejlépe v začátku vývoje produktu. Navíc variant, jak promítnout bezpečnost a udržitelnost v každodenním životě je hned několik. Třeba mnozí jednají v souladu těchto aspektů naprosto přirozeně, jen si to nepojmenovávají jako udržitelnost. Je to třeba přemýšlení o produktu – z jaké je země, jak ho budu používat, co s ním udělám po tom, jestli ho jen hodím do koše, nebo jestli ho sama nějak „upcykluji“, vyměním nebo daruji.
Jak se promítá udržitelnost ve vašem každodenním životě?
Udržitelnost je všude kolem nás, je to hodně obsáhlé téma. Začíná to už u snídaně. Vytáhnu něco z lednice a přemýšlím, kolik obalů kolem toho vzniká. Můžeme si říct, já půjdu bezobalovou technikou, nebo použiji opakovaně využitelný pytlík na ovoce. Je to o tom, jakým způsobem se dostanu do práce. Já třeba se přiznávám, že nevyužívám běžně městskou hromadnou dopravu, protože potřebuji pendlovat a rychle se dostat do školky, abych maximálně využila čas v práci. Samozřejmě vím, že tohle není zrovna ekologická varianta, a přemýšlím o elektro automobilu, ale co se týká technologického vývoje, chci ještě počkat, až baterky budou na vyšší úrovni. A pozor, tady zase narážíme na téma, jestli jsou baterie a jejich způsob výroby ekologicky udržitelné. Když si vezmeme, jakým způsobem se získává lithium, jakým způsobem to ovlivňuje kvalitu a dostupnost podzemní vody…
Můžeme dosáhnout stoprocentní udržitelnosti?
Jsme společnost, která je založená na konzumaci. Takže 100% udržitelnost? To asi nepůjde takhle přímočarou cestou. Samozřejmě, že by bylo fajn, kdybychom mohli každý materiál zrecyklovat a znovu použít. Myslím si, že to nicméně rezonuje ve společnosti a ve firmách. Vznikají nové nové startupy, které se tím zabývají.
Co byste doporučila lidem, kteří chtějí začít žít udržitelně?
Určitě o těch věcech přemýšlet. Co bychom mohli ve svém životě udělat, změnit. Zajímat se o to téma a nenechat se zahltit jedním směrem, že ten a ten je jediný správný, protože každý má individuální potřeby a nemůže to být aplikovatelné na všechny stejně. Můžeme si klást otázky. Cokoliv používám, cokoliv dělám: jde to udělat lépe, aby to mělo menší dopad na životní prostředí a na zdraví lidí?
Fotogalerie
Autor/ka
Odborný kontakt
