Sdílet
26. května 2020
Senátor a onkolog Jan Žaloudík je nedávno nazval českým symbolem strachu a poslušnosti. „Nechci ji nosit další dva měsíce nebo roky jen proto, že se to někomu mocnému hodí do krámu,“ přidala se minulý týden válečná fotografka Lenka Klicperová v široce sdíleném statusu na Facebooku. Jsou tu ale i opačné názory. „Všechna jiná opatření omezují ekonomiku. Tohle zachraňuje životy i ekonomiku,“ prohlásil autor bestselleru Konec prokrastinace Petr Ludwig v rozhovoru pro kanál MALL.TV. Podobně mluví například i děkan 1. lékařské fakulty UK Aleksi Šedo. „To, že pomáhají, jasně ukazuje situace v zemích, kde se nosí, i v zemích, kde se nenosí,“ říká a radí, že by se neměly vnímat jako věc, kterou stát lidem násilně vnucuje.
Řeč je o rouškách, kusu látky, který v naší předsíni najednou vypadá stejně důležitě jako boty u dveří nebo kabáty na věšáku. Čekají, vyprané, vyvařené a vyžehlené, jako by měla přijít kontrola z hygieny. Vyjít omylem ven bez nich znamená v panice se vracet, abychom se mohli zařadit do davu disciplinovaných. To odhodlání ale uvadá.
S rostoucí venkovní teplotou dělají roušky z pohybu po ulici jakousi formu vysokohorské turistiky, jejíž účastník už po chvíli pohybu lapá po dechu. Má tedy pravdu Petr Ludwig, když říká, že roušky budou ještě delší dobu součástí našeho života? Nebo se vyplní výzva Jana Žaloudíka, který mluví o potřebě Česko odrouškovat?
Z chování vlády se zdá, že to druhé nepůjde snadno. Rouška není jen kusem látky, který si z ohleduplnosti připevníme na obličej, když se dostaneme mezi jiné lidi. Stala se povinnou výbavou, k jejímuž vymáhání dostala policie pravomoc udělit desetitisícovou pokutu. Pokud si člověk v centru Prahy koupí do kelímku kávu a chce si ji na lavičce bez roušky vypít, stává se, že k němu přistoupí během několika minut policista a napřed domluvou vyzývá k zakrytí úst. Premiér dokonce mluví o Česku jako o rouškové velmoci.
[…]
Roušky se staly nejen zmíněným symbolem strachu, ale i odhodlání s epidemií bojovat. Teď se však množí námitky, že pokud Češi pod tíhou reality docela příkladně přijali nutnost roušky nosit, měli by nyní dostat od vlády jasný výhled, kdy – a za jakých okolností – bude možné roušky opět odložit.
Nereálná cesta
Vhodná chvíle na tuhle otázku přišla minulé úterý, kdy vláda zveřejnila dlouho očekávanou studii kolektivní imunity. O té experti mluvili jako o možnosti lépe pochopit nebezpečnost viru na území Česka, protože měla dát zprávu, kolik lidí se s nákazou setkalo, jaký to mělo průběh a zda si proti ní dokázali vytvořit protilátky.
Studie proběhla koncem dubna na pěti místech země a výsledky potvrdily to, co odborníci na základě výzkumů v zahraničí, například Rakousku, předpokládali. Infekci prodělalo jen velmi málo obyvatel Česka. V nejpostiženějších lokalitách na Olomoucku jde zhruba o tři procenta lidí, ve zbytku země pouhá promile. Zahraničním datům odpovídá i zjištění, že dvě třetiny nakažených prošly nemocí jen s mírnými příznaky, 5–10 procent bez příznaků.
[…]
Měsíce, možná roky
Studie tedy přinesla komplikovanou zprávu. Špatné je, že Češi nemají proti koronaviru ani po dvou a půl měsících téměř žádnou imunitu. „Pořád tedy platí, že nový koronavirus je nebezpečný a má potenciál zahltit zdravotní systém,“ říká virolog z Masarykovy univerzity Pavel Plevka.
Je tu ale i dobrá zpráva: v Česku ani ve srovnatelných zemích jako Rakousku, Německu nebo Slovensku se nepohybuje velký počet nakažených lidí, o nichž by zdravotní statistiky nevěděly. I proto chce vláda pokračovat v otevírání ekonomiky podle plánu z konce dubna. S nakaženými, kteří zde bez příznaků žijí, by si měla umět poradit chytrá karanténa. Jde totiž o to tyhle osoby pomocí testů najít, vystopovat jejich pohyb v posledních dnech a otestovat maximální množství lidí v jejich okolí. Tímto způsobem – panuje mezinárodní shoda – lze šíření viru udržet na velmi nízké úrovni i bez skupinové imunity.
Chytrá karanténa však musí fungovat a to stále nemá Česko v plném provozu vyzkoušené. „Zatím není jasné, jestli český systém, především hygienické stanice, chytrou karanténu zvládne,“ namítá Pavel Plevka. Upozorňuje na to, o čem už týdny mluví ekonom z think tanku IDEA Daniel Münich, pracující v rámci vládních odborných komisí. A sice na nedostatek testů. Oba mluví o tom, že Česko by mělo umět provést 20–30 tisíc testů denně. Plevka to vysvětluje na příkladu zasažené školy: „Když se objeví ve třídě jeden nakažený žák, tak otestovat celou třídu i učitele. Pokud onemocní někdo další ze školy, tak celou školu.“
[…]
Doporučení
[…]
Virolog Pavel Plevka upozorňuje, že roušky mají psychologickou funkci. „Dostáváme jasnou informaci, že se děje něco mimořádného,“ vysvětluje. Také on by ale považoval uvolnění za přirozené. „Časem by bylo vhodné omezit povinnost jejich nošení na obchody, hromadnou dopravu a další místa, kde se v uzavřených prostorech setkává více lidí. Plošné nařízení nosit roušky už máme dlouho, všichni víme, že nám hrozí infekce. Je třeba, aby se lidé chovali rozumně, udržovali odstup, myli si ruce, mělo by se to ale dít bez plošného vynucování. To není potřeba.“ Nebo by nošení roušky venku mohlo zůstat jen jako doporučení. „Část lidí to přestane dodržovat, nebude ale vadit, pokud přibude nakažených lidí. S tím je třeba počítat, že se to stane. Doufáme, že bude docházet k velmi pomalému šíření viru do doby, než bude dostupné očkování.“
Autoři: Marek Švehla, Tomáš Brolík
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt zde.
Zdroj: Týdeník Respekt