Sdílet
2. května 2025
Foto v banneru z knihy Inventors, Pioneers and Environmental Activists
© Generalitat de Catalunya
Sònia Garcia vystoupí dne 15. května na CEITEC MUNI v rámci série Life after PhD. Registrujte se na webu CEITEC.
Sònia Garcia je bioložka specializující se na rostlinné genomy v Institutu botaniky v Barceloně (Botanical Institute of Barcelona, IBB-CSIC), kde zkoumá, jak se genomy rostlin vyvíjejí a také především jak lze tyto poznatky využít k pochopení invazního chování některých druhů rostlin středomořského klimatu. Kromě své vědecké kariéry je Sònia také vášnivou zastánkyní žen ve vědě. Napsala knihu o průkopnických vědkyních a pravidelně vystupuje na téma genderové nerovnosti v akademickém prostředí. Před její přednáškou v rámci série Life after PhD jsme jí položili několik otázek – o vědě, ženských cestách výzkumem a o tom, co znamená „rozsévat květiny po cestě“.
Ve svých knihách popisujete příběhy vědkyň, které pracovaly v prostředí, kde nebyly vždy vítány – a přesto dosáhly průlomových objevů. Měla jste někdy pocit, že i vy sama musíte „bojovat za právo dělat vědu“? Co vám pomáhalo pokračovat v těžkých chvílích?
Upřímně řečeno, nikdy jsem osobně neměla pocit, že bych musela bojovat za právo dělat vědu jen proto, že jsem žena. Ale plně si uvědomuji, že historicky mnoho žen takovou situaci zažilo – a bohužel některé ji zažívají i dnes. Možná ne tolik v samotné vědě, ale ve vedení vědy to mají ženy stále těžší než muži. Co jsem však zažila, je, že budování kariéry ve vědě je nesmírně náročné pro každého – bez ohledu na pohlaví – protože příležitostí je velmi málo. A to je samo o sobě boj.
Jednou z vědkyň, o kterých píšete ve své knize Inventors, Pioneers and Environmental Activists, je Rachel Carson – žena, jejíž psaní pomohlo zažehnout environmentální hnutí. Cítíte dnes podobnou odpovědnost při popularizaci vědy?
Ano, určitě. Rachel Carson je skvělým příkladem toho, jak komunikace a vzdělávání mohou zásadně změnit veřejné porozumění – a dokonce ovlivnit politiku, jako tomu bylo třeba v případě ochrany životního prostředí. Její práce je zároveň poctou síle dobrého psaní, které dokáže předat odvážné, dokonce až revoluční myšlenky.
Další inspirativní ženy ve vaší knize – Janaki Ammal se věnovala cukrové třtině, Barbara McClintock kukuřici – obě prováděly průkopnický výzkum v době, kdy ženy ve vědě téměř nebyly vidět. Jak jejich přístup předběhl svou dobu a co se od nich můžeme naučit dnes?
Janaki Ammal byla neúnavná badatelka, která významně přispěla ke šlechtění plodin, jako je cukrová třtina nebo lilek. Zároveň jí velmi ležela na srdci ochrana přírody v Indii – což v její době, obzvlášť u žen, nebylo běžné.
Barbara McClintock zase objevila tzv. transpozony (genetické elementy, které jsou schopné měnit svou pozici), což jí v roce 1983 vyneslo Nobelovu cenu a zásadně změnilo naše chápání genomu. Je pozoruhodné, že její objev byl nejprve přijat s nedůvěrou a uznání získal až poté, co jej potvrdili mnohem později jiní vědci zkoumající Drosophilu.
Transpozony dnes stále objevujeme v nových souvislostech – od šlechtění plodin po výzkum nemocí. Její práce je tedy dodnes mimořádně aktuální.
Vaše výzkumná skupina se věnuje evoluci genomu rostlin. Proč je podle vás důležité, aby vědecká komunita rozuměla evoluci rostlin – nejen lidí?
Rostliny jsou základní součástí života na Zemi, a přesto velká část jejich genomu zůstává neprobádaná. Například stále plně nerozumíme funkci mnoha genomových složek, jako jsou zmiňované transpozony – a to nejen u rostlin, ale i u živočichů nebo hub.
Studium evoluce rostlinného genomu posouvá hranice poznání v botanice, ale zároveň poskytuje vhled do organizace a vývoje genomu napříč všemi formami života. Například funkce telomer je víceméně dobře prozkoumaná u rostlin i zvířat – ale zatímco u zvířat souvisí délka telomer s délkou života, u rostlin tato souvislost zřejmě neplatí. Proč? Právě na takové otázky je potřeba hledat odpovědi.
Ve výzkumu plodin bývá silný tlak na výsledky a zvyšování výnosů. Jak podle vás ženy ve vědě obstojí v takovém prostředí – zvlášť pokud přinášejí jiné perspektivy či styly vedení?
Popravdě, tento tlak dnes existuje v mnoha profesích – nejen ve výzkumu. Je to součást světa, který je extrémně konkurenční. Nemyslím si, že by ho ženy pociťovaly víc než muži jen kvůli pohlaví.
Z mých zkušeností a pozorování vyplývá, že mnoho žen má sklony se podceňovat, zatímco muži často vykazují větší sebevědomí než ženy, a to je něco, o čem bychom měli více mluvit. Na druhou stranu si myslím, že ženy často přistupují k vedení jinak a podle mého názoru jsou zejména často efektivnější v organizování úkolů a dosahování cílů než muži.
Na CEITEC budete mluvit s doktorandy v rámci série Life after PhD, která představuje různé kariérní cesty – akademický výzkum, řízení vědy, vzdělávání, podnikání. Myslíte si, že ženy ve vědě čelí jiným dilematům než jejich mužští kolegové při rozhodování o své kariéře?
Rozhodně. Okamžik, kdy se vědkyně snaží získat trvalé pracovní místo, často časově koliduje s obdobím, kdy uvažují o založení rodiny. A i dnes nesou ženy hlavní zodpovědnost za péči o děti – navzdory všem politikám genderové rovnosti.
Vidím to zejména v Česku, kam pravidelně jezdím od roku 2007. Mám zde spoustu přátel a kolegyň, které měly děti během vědecké kariéry. České ženy mohou čerpat běžně dvouletou mateřskou dovolenou – a většina ji využije, zatímco muži o ní většinou ani neuvažují.
Ale dva roky mimo vědu znamenají pro ženu velký problém s návratem – ztratíte přehled o vývoji v oboru, ve vašem CV zeje velká díra v publikační činnosti a při žádostech o práci či granty čelíte více překážkám. A ani mimo akademii to není o moc lepší – mnoho žen přechází na částečné úvazky, aby mohly skloubit práci s péčí o rodinu. To vše ovlivňuje jejich kariéru.
Svoji knihu začínáte citátem Émilie du Châtelet, která nás vyzývá, abychom si zvolili vlastní cestu životem a „rozsévali po ní květiny“. Co pro vás osobně znamená „rozsévat květiny“ – a co můžeme udělat pro další generaci žen ve vědě?
Ten citát mám moc ráda. Pro mě to znamená vytvářet si cestu tak, aby byla smysluplná a radostná – jít za svými sny a nápady a utvářet si vlastní příběh. Některé z nejkrásnějších „květin“ na mé cestě byli lidé, které jsem potkala – přátelé a kolegové, s nimiž se znám přes dvacet let své vědecké dráhy. Mnozí z nich jsou právě v Brně – na CEITEC a v Ústavu biofyziky Akademie věd ČR.
A kdybych měla dát radu mladým ženám ve vědě, byla by to tato: dělejte to, co vás nejvíc baví a čemu věříte – a nevzdávejte to příliš brzy. Věci se většinou stanou, když vytrváte. A i kdyby vaše „vysněná práce“ nepřišla, neznamená to, že jste selhaly. Život je mnohem víc než jen práce.
Autor/ka
